Výživné zletilého dítěte – Do kdy ho musím živit?

Vyživovací povinnost je důležitá kapitola rodinného práva, kterou lze rozdělit na několik částí. Výživa mezi předky a potomky, mezi manželi a dalšími příbuznými. Základní pravidla jsou dána § 910 a následujícími zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Pojďme se na toto téma podívat blíže.

Povinnost výživy neznamená jen to, aby daná osoba „měla co do huby“, ale patří sem také další potřeby – bydlení, oděv a obuv, vzdělání, zájmy, duševní rozvoj atd. Celkově je to tedy zajištění odůvodněných potřeb dané osoby. V tomto článku se budu zabývat primárně dětmi.

Vyživovací povinnost vůči dítěti není omezena žádnou věkovou hranicí. Rozhodujícím je, zda je dítě schopno samo se živit. Zatímco výživa školou povinných nezletilých bývá ze strany rodičů automatická (byť jsou vedeny spory o výši výživného), u dospělých je tato otázka problematičtější, zvlášť když se jedná o věčného studenta, který si užívá mamahotel a oškubává rodiče.

Jelikož neplatí žádné věkové limity, nedejte na údajné hranice 18 či 26 let. Ne, i starší dítě, není-li schopno se samo živit (např. v důsledku tělesného nebo mentálního postižení) má právo na výživu rodičů. Jak se však určuje ona „schopnost se sám živit“? A v jakém rozsahu má daná vyživovací povinnost být? Na toto nám dají (a dali) odpověď soudy a občanský zákoník.

Pro rozsah vyživovací povinnosti jsou zásadní možnosti, schopnosti a majetkové poměry povinného (tj. rodiče) a odůvodněné potřeby oprávněného (tj. zletilého dítěte). Základním kritériem je, že rodiče i děti mají mít stejnou životní úroveň.

Při posuzování odůvodněných potřeb zletilého dítěte je třeba se zabývat tím, zda studuje a zda má vlastní příjmy. Schopnost se živit sám se posuzuje objektivně. Pokud tedy dítě odejde ze střední školy a nic mu nebrání, aby začalo pracovat, rodiče jej nadále živit nemusí. Na druhé straně pokud i ve 30 poctivě studuje obor, který mu zvyšuje šance na uplatnění na trhu práce, na výživné má pořád nárok.

Zatímco u nezletilých se vyživovací povinnost předpokládá automaticky, zletilé dítě musí vyvíjet přiměřené úsilí, aby se uživilo samo. Pokud tedy studuje dálkově, je schopno chodit do zaměstnání a samo se živit, zatímco při studiu denním toto možné není. Zároveň však Ústavní soud řekl, že pokud zletilý studuje školu jen „naoko“, tedy je na ní zapsán, ale neplní studijní povinnosti a o obor nemá skutečný zájem, rodič ho živit nemusí. Totéž platí, když zletilý střídá obory bez jakékoliv návaznosti, tzv. „jako ponožky“. Tímto způsobem soud reagoval na věcné studenty, kteří si tímto způsobem vynucovali, aby je živil někdo jiný.

Pozor, výživné neznamená vždy jen „placení alimentů“, ale také poskytnutí bydlení, stravy, péče o domácnost nebo třeba osobní péče v případě nemoci.

Navíc, vyživovací povinnost rodičů k dětem je flexibilní, což znamená, že může zanikat a znovu se obnovovat. Když třeba dospělé dítě nastoupí po SŠ do práce, vyživovací povinnost není. Pokud po roce práce půjde na VŠ, vyživovací povinnost rodičům vznikne. Stejně tak to funguje v případě nemoci.

Pokud se rodiče se zletilým nedohodnou, zda vyživovací povinnost mají (a v jaké výši), musí podat návrh k soudu, kterým o ní rozhodne. Povinnost výživy zletilého pak zaniká nabytím schopnosti sám se živit anebo vstupem do manželství, kde povinnost výživy přebírá manžel či manželka.